Vítězství nevzdělanosti?

Když se před třemi lety objevilo dílo vídeňského filosofa Konrada Paula Liessmanna „Teorie nevzdělanosti“ s podtitulem „Omyly společnosti vědění“, vzbudilo oprávněnou pozornost akademických kruhů. Ty jsou v posledních letech po celé Evropě konfrontováni s takovou mírou reformních snah, že Liessmannovo skeptické zamyšlení přišlo možná v pravou chvíli. Po třech letech se toto obsáhlejší zamyšlení dočkalo i českého překladu, shodou okolností v období, kdy jak oblast výzkumu a vývoje, tak i terciárního vzdělávání, procházejí skutečně radikálními reformami či pokusy o ně.

Již v samotném úvodu práce nenechá Liessmann nikoho na pochybách, že na jakýchkoliv reformních snahách nevidí pranic dobrého, naopak definuje stále se posunující tendenci skutečné vzdělanosti. Za vše hovoří jedna z klíčových vět v úvodu: „Fakt, že už nikdo nedokáže říct, v čem dnes spočívá vzdělání nebo všeobecné vzdělání, není žádným subjektivním nedostatkem, nýbrž důsledkem myšlení, které vzdělání redukuje na profesní vyučení a vědění degraduje na vypočitatelný ukazatel humánního kapitálu.“

Další kapitoly se věnují hlavním proudům reformních snah akademického světa. Liessmann předně velmi dobře pojmenovává prázdnotu politických frází a floskulí, které se halí do spojení jako „vzdělanostní společnost“, přičemž se za nimi neskrývá nic kromě potlačování skutečného vzdělání a napření snah do technokratického uchopení informačních zdrojů. Při moderním zahlcení informacemi se ztrácí jakýkoliv klíč pro práci s touto stále narůstající hmotou dat. Dalším z oblíbených trendů je neustálá snaha po kvantifikaci a srovnatelnosti, vše na pozadí finančních mechanismů. Testování PISA, scientometrie v oblasti hodnocení (zejména humanitních) věd, boloňský proces strukturovaného studia, to vše jsou oblasti, na kterých lze ostatně poměrně jasně doložit snahu po „kvantifikaci kvality“, abychom použili co nejjednodušší rozpor, který se uvnitř daných procesů skrývá.

Evropská snaha ekonomicky dohnat americký, popř. čínský hospodářský potenciál tzv. společností vzdělání je totiž založen na indikátorech, které od počátku vycházejí a dále postupují po povrchu věcí. Evropský vzdělávací prostor má být i díky strukturovanému studiu co nejvíce prostupný, aby se znásobil potenciál a docházelo k pozvolnému vytváření jednotného prostoru. Co na tom, že Evropa, její vzdělanost, jedinečnost a dlouhodobě (i jazykem ekonomických trivialismů) „přidaná hodnota“, je v různorodosti a originalitě. Postupně se skutečně dostaneme do situace, kdy v mnoha oborech bude bakalářské vzdělání na úrovni kvalitního maturanta před dvaceti lety a navazující magistr bude snad již představovat alespoň nějakou úrovní skutečně vysokoškolského vzdělání. Kvalita přitom zůstává dlouhodobě stranou, neboť jsme přesvědčování, že důležité nejsou poznatky a jejich kontext, ale schopnost orientace v informačních zdrojích…

Vědecké výstupy jsou pak v moderních trendech relevantní, financovatelné a hodnotné pouze v okamžiku, kdy jsou na jedné straně navázány do světových sítí, což je ovšem masově možné pouze v určitém výseku oborů, rozhodně ne ve většině humanitních věd. Na straně druhé jsou použitelné pouze v okamžiku jejich praktické využitelnosti, nejlépe okamžité. Nevolám zde po pěstování „akademiků v klecích ze slonoviny“, naopak varuji před krátkodechostí podpory pouze a jen bezprostředně aplikovaného výzkumu. Opět je zde citelná snaha jakýmsi obecným pravidlem postihnout nepostihnutelné. Bohužel, není nereálné, že exekutivním rozhodnutím je tato oblast humanitních věd v Evropě krok za krokem likvidována a stavěna na okraj.

Testování všeho druhu, a to již od základního školství, nás pak přivádí spíše k metodě a prosazované schopnosti „jak si poradit s testem“ nežli ke skutečnému rozvoji myšlení. Připomíná mi to nedávnou snahu vyřešit sociální nerovnosti v přístupu ke vzdělání v České republice tím, že se co nejvíce otevřou brány univerzit. Přitom je hlavním klíčem nerovnosti okamžik někde mezi první a druhou třídou základní školy a sociální vyloučení těch žáků, kteří nejsou v rodinách přirozeně vedeni k schopnosti číst… Odshora je tak řešena situace, která má své kořeny docela jinde. Stejně tak je Česká republika nejnověji zahlcena testováním obecných studijních předpokladů, aniž by se bral ohled na motivaci a především poznatkový základ, bez kterého není možné vzdělávat skutečnou intelektuální elitu. A bez této elity se brzy staneme obětí technokratických přístupů nejen ke vzdělání, ale i ke kultuře, třetímu sektoru a všeobecně k rozvoji společnosti.

Liessmann nenabízí alternativu, pouze varuje. Ostatně, krom (patrně marného) volání po smysluplném zachování jistých základních charakteristik univerzitního světa, alternativy patrně neexistují… V jeho pohledu, se kterým se v mnoha ohledech ztotožňuji, by se univerzita dle všech těchto moderních trendů mohla velmi brzy stát spíše manufakturou na výrobu jedinců pracujících s informačními zdroji nežli místem svobodné a inspirativní diskuse, místem individuálního rozvoje, místem umožňujícím vzdělání, nikoliv vyučení. Mou nadějí historika zůstává, že i přes krátkodobé snahy po likvidaci univerzitní podstaty (byť mohou trvat desetiletí) nelze svobodu v konečném důsledku potlačit.