Nečistí zemřelí

Jenže městská rada Velké Bíteše, do jejíž pravomoci spadal i Vlčetín, se zdráhala rozsudek vykonat: šibenice se totiž nacházela poměrně daleko od Vlčetína, bylo by nezbytné transportovat mrtvé tělo přes trojí panství. Přítomnost sebevrahova těla by určitě vyvolala v sousedstvích odpor. Teprve po výměně obšírné korespondence s brněnským advokátem a po řadě výslechů bylo 31. května – tedy skoro měsíc po činu - rozhodnuto tělo nešťastného chlapce sejmout a zakopat na rozcestí, kde se potulují šelmy a čarodějnice.

Proč tolik potíží s tělem nešťastného mladíka? V moderní společnosti, která vzešla z osvícenství a prošla modernizací a vědeckou revolucí 19. a 20. století, je sebevrah považován za nemocného člověka, který patří do rukou psychiatrům; na hřbitově může mít místo mezi svými blízkými. V tradičních společnostech – včetně té evropské – tomu však bylo jinak. Jakou roli vůbec hrálo tělo sebevraha v imaginaci předmoderní, preindustriální společnosti?

Sebevražda je špatná smrt, a to v různých tradičních i archaických společnostech; v těch křesťanských je to nejhorší revolta proti Stvořiteli. Ten, kdo se úmyslně vyloučil z komunity živých, má být vyloučen i z komunity mrtvých: taková – antropologicky řečeno - přechodová bytost nedokončila svůj přechodový rituál a zůstala na poloviční cestě mezi životem a smrtí; je považována za „nečistou“, a tudíž nejnebezpečnější z mrtvých. Sebevrahova duše, odsouzená k bloudění, nenajde nikdy klid: duše, za niž není dovoleno se modlit, směřuje přímo do pekla, jak uvádí i český renesanční právník Pavel Kristián z Koldína ve svých Městských právech (1579). Samo zoufalství bylo považováno za jednu z nejtěžších neřestí, svědectví o selhání ve víře, tedy dílo ďáblovo.

V podstatě po celý raný novověk přetrvává i v trestních zákonících dualistická koncepce sebevraždy. Na jedné straně existuje sebevražda ex non compos mentis, která je následkem duševní poruchy, šílenství, melancholie, a není tudíž trestná, na straně druhé skutečná sebevražda ze zlého úmyslu, především conscientiae criminis - jediný případ trestné sebevraždy v římském právu, případně sebevražda ex desperatione - ze zoufalství, přičítaná bezbožnému pochybování.

Tresty na těle sebevraha

Tomuto druhu špatné dobrovolné smrti pak odpovídala trojí forma trestu:
1) trest majetkově-peněžní (částečná nebo úplná konfiskace jmění a pokuty);
2) trest duchovní, zavedený kanonickým právem od 6. století: odmítnutí křesťanského pohřbu sebevrahovi a zákaz modlit se za spásu jeho duše, což je stejně zbytečné. Sebevrah je pochován bez sloužení mše, bez procesí, bez hlasu zvonů – bez naděje na spásu;
3) trest tělesný – tedy zřejmě spíše atavismus (bývalých profanačních?) rituálů spjatých se zneuctěním sebevrahova těla, spjatých s vírou v démony a ochranou před nimi – pronikal zápisem starších zvyků do pozitivního práva od sklonku středověku.

Tyto ritualizované tresty na sebe braly rozdílnou, regionálně a kulturně podmíněnou podobu. Zatímco jihoněmecké a české země znaly spalování na rozcestí, případně pohřeb v sudu do řeky, v severní Francii a v Anglii se ujal zvyk potupného vláčení sebevrahova těla tváří k zemi a jeho zavěšení za nohy na šibenici. Karnevalový obraz obráceného světa, přechodový rituál naruby, úmyslná negace řádného pohřebního rituálu?

V některých regionech Říše včetně Bavorska, Rakouska či Českého království, stejně jako v Alsasku, Franche-Comté či ve Flandrech existoval zákaz vynášet takového mrtvého z domu jako obyčejného nebožtíka, přes práh a dveřmi; mrtvola se musela buď vyhodit oknem, protáhnout pod prahem, případně dírou ve zdi, navíc tváří k zemi. Zikmund Winter tvrdí, že v Čechách existoval obyčej či rituál očištění domu pošpiněného sebevraždou (takový dům byl ovražděn).

Zachovaly se však ještě jiné ritualizované praktiky – například rozsudek z Velké Bíteše z roku 1697 odsuzující jednu sebevrahyni současně upřesňoval, že strom, na kterém se oběsila, má být podťat, aby uschl – další důkaz toho, že sebevražda byla vnímána jako pošpinění, a žádala si tak odstranění všeho, co s ní přišlo do kontaktu. Potřeba profanace sebevrahova těla se projevovala například i ve zvyku probodnout sebevrahovo tělo kůlem, a tak jej symbolicky přibít k zemi, aby mrtvý nemohl vstávat (v Anglii – kde se tento zvyk dochoval až do 19. století - se účinek někdy násobil položením kamene do hlav takového hrobu), což připomíná tradiční opatření proti démonům.

Mimo posvěcenou půdu

Kanonické právo zakazovalo pohřeb v posvěcené půdě, volba profánního místa byla však variabilní, někdy podle regionu, jindy podle závažnosti. V řadě německých oblastí se tak odlišovalo skutečně potupné zahrabání – pohřeb oslí či psí - od pouhého tichého pohřbu. S tímto rozdělením se ostatně setkáváme v Čechách ještě v 18. století. Takový skutečně potupný hrob se často rovnal popravišti (například v Čechách, kde se mrtvoly i spalovaly – opět ritualizovaná forma očištění?) či mrchovišti (například ve Francii).
Za mírnější či tichou formu, která se zjevně praktikovala v celé Evropě nejčastěji, lze snad považovat relativně častější pohřeb na rozcestí, na rozhrání, při cestě, popřípadě v řece. Cesty („aby provinilec nemohl najít cestu zpátky,“ píše francouzský historik Delumeau ve své knize Strach na Západě) a zejména rozcestí představují tajemná místa, často navštěvovaná duchy a čarodějnicemi, jak jsme viděli i v případě nešťastného Jana Říhy z Vlčetína.

Podle Delumeaua svědčí tyto případy o postupné christianizaci původně předkřesťanských zvyků. V pohanském starověku – například v antickém Římě – se běžně pochovávalo právě podél cest. Oběti se vykonávaly na oltářích umístěných při rozcestích; na rozcestích byli často pochováváni také odsouzenci. V christianizované společnosti zůstal „pohanský“ pohřeb při cestě či na rozcestí vyhrazen zločincům, vrahům a sebevrahům. Je to symbolická hranice, nebezpečné místo, které nenáleží nikomu a může být navštěvováno zlými duchy. Anebo snad symbolický tvar místa – kříž – může rozptýlit ďábelské síly?

Některé říšské předpisy ze 16. století - například v Tyrolsku či Štýrsku, ale i v říšských městech Mety či Štrasburk - nařizovaly „poslat (sebevrahovo) tělo po volné vodě,“ většinou v sudu. Voda jakoby symbolizovala věčné bloudění jeho duše, podobné lodi bláznů - ostatně voda a šílenství byly úzce spjaty v symbolické imaginaci evropského člověka, jak poznamenal Michel Foucault ve svých Dějinách šílenství. Ať šlo o cestu či řeku, pokaždé se jednalo o symbolickou dělicí čáru, území nikoho, symbol přechodu, příslib cesty bez konce. Z českého prostředí se nejčastěji dochovaly prameny o zakopání těla poblíž božích muk nebo u křížku – klasické místo, které nebylo posvátné v klasickém slova smyslu, přesto mu mohl být připisován jistý ochranný charakter.

Výsada být považován za šíleného

Můžeme se ptát, kdo měl to štěstí, že byl prohlášen za nepříčetného, blázna či melancholika, a unikl tak následkům procesu i potupnému pohřbu. Jistě nás nepřekvapí, když se dozvíme, že se v prvé řadě jednalo o osoby privilegované – šlechtice i duchovní. I v nižších sociálních vrstvách bylo však v zájmu rodiny zemřelého i jeho blízkého okolí prokázat nebožtíkovu neléčitelnou chorobu – tělesnou nebo duševní, která v procesech figuruje pod názvem melancholia, hypoc(h)ondria či dokonce fantasia.

O Anně Haškové (1776) se v rozsudku praví, že již osm týdnů „měla v duši cosi pomíchaného“. Také Adalbert Kříha z Ponědrážky byl prohlášen za pomateného, protože se oběsil (1751) v ženských šatech (naskýtá se otázka, zda z jeho strany nešlo o vědomý krok, úmyslnou strategii). Byl posléze pochován u božích muk.

Relativně nejmenší šanci uniknout legálnímu odsouzení měli vězni a zločinci. Právě s nimi se setkáváme jako s odsouzenými sebevrahy nejčastěji. Zvýšená přísnost se ostatně projevila i v případech, kdy se vězeň pokusil o sebevraždu neúspěšně, jakkoli takový případ zákony neznaly – tehdy většinou následovalo odsouzení, zvláště v případě hrdelních deliktů. Kromě vězňů či prokazatelných provinilců byly však občas odsouzeny i jiné osoby.

Jeden z mála případů rozsudku zahrabání pod šibenicí v českých zemích představuje zmíněný mladičký Jan Říha z Vlčetína. Přísné jednání justice patrně souviselo i s tím, že šlo o nemanželské dítě (vojáka a ženy s nedobrou pověstí) – tedy o marginála bez opory a zázemí. V českých zemích (kde se nedochovaly prameny, které by dokazovaly aplikaci skutečně potupných forem trestu typu vláčení mrtvoly) jsou i rozsudky ke spálení či zakopání pod šibenicí relativně vzácné a zlomkovitý charakter pramenů nám brání ve zobecňování.

Dokonce v samotné Paříži – srdci osvícenského světa! - bylo ještě na prahu 70. let 18. století odsouzeno k trestu „vláčení mrtvoly na provaze, tváří k zemi a v potoce, následnému pověšení za nohy po dobu 24 hodin a vržení na mrchoviště“ - několik mužů. Většinou šlo o relativně izolované, nemajetné jedince, v prvé řadě marginály, cizince, žebráky, dlužníky či bankrotáře, kteří se nemohli z procesu vykoupit ani do něj zasáhnout díky vlivným příbuzným. Na aplikaci legálního trestu měla tedy zjevně vliv především předchozí stigmatizace odlišného chování.

Teprve na prahu 19. století začala dobrovolná smrt mizet z trestních zákoníků (v habsburské monarchii byla dekriminalizována až v roce 1850). Boj o sebevrahovo tělo a duši však neskončil: probíhal ještě po několik generací dále ve sporech o právo na posvěcenou půdu na hřbitově a přežíval v přetrvávajícím strachu či odporu v mentalitě většiny lidí. A poté, co se lékaři 19. století úporně a marně snažili najít v pitvaných tělech sebevrahů nějaké viditelné, fyzické symptomy nemocné duše, dopřála konečně moderní doba klid alespoň jejich tělu. Boj o duši se však přenesl do psychiatrických léčeben: soudce nahradili lékaři. Nešlo však již více o otázku, zda dotyčný pacient – přežil-li - svůj čin spáchal uváženě, pod vlivem zlé vůle či, na straně druhé, nějaké duševní poruchy: za psychicky narušené začali být v moderní medikalizované společnosti apriori považováni všichni, kdo se k takovému činu odhodlali; byla tím však naopak vlastně zpochybněna možnost, že by takový čin mohl být spáchán po zralé rozvaze a se zdravou myslí. Jak by se asi tvářili velcí římští stoičtí héróové jako Brutus či Cato, kdyby jejich hrdinskou dobrovolnou smrt, jež byla tolik obdivována až do moderní doby, prohlásil nějaký lékař za pouhý projev šílenství?